Jdu šerou ulicí a pohrávám si s bratrovou, poctivě zcizenou zbraní. Jediný zvuk v okolí vydávají mé boty. Nebe je temné, ulicemi prochází smrt.
Již několikrát jsem takto šla v naději, že dostihnu Školního Roka a odstřelím ho, jako psa. Neznámý zdroj mi prozradil jeho adresu - Stodolní ulice. Proč ne, když tam bývá po vyučování největší koncentrace studentů na metr čtvereční.
Ano, již stojím před vytouženými dveřmi. Pomalu beru za kliku, vstupuji do temné místnostim, osvětlené jedinou svíčkou. Neslyším nikoho, ale nahlédnu do papírů, které místnost téměˇř úplně zaplňují. Jsou to převážně písemky, ale občas i třídní knihy a sešity.
Všímám si malých dveří, procházím jimi do dalšího pokoje. Je v něm pouze staromódní lampa a Školní Rok, pohodlně zabořený do křesla.
"Konečně se setkáváme," říkám ponuře a namířím na něj pistoli.
"Čekal jsem tě dřív, ale řekni mi - co proti mně vlastně máš?" ptá se nenuceně, zatímco si zapaluje doutník. Nesnáším kuřáky.
"Já nejsem důležitá, tohle je pomsta jménem studentstva . Za neohlášené písemky, tělocvik, vstávání v nelidských hodinách - za vše, co představuješ."
"Tak si střel, jestli se ti uleví. Dokážeš se však poté vyrovnat se svým svědomím?" zkouší na mě psychologické kecy.
"Svědomí? Já nějaké mám?" předstírám úžas, avšak hned zvážním. "O mé svědomí se neboj, mysli a svůj život. Ani nebudeš prosit o smilování? Dost jsi mě zklamal. Zastřelit tě, by bylo příliš snadné. Sbohem," otáčím se, vycházím z místnosti a zavírám za sebou dveře. V první beru svíčku a přikládám ji k listinám. Pěkně se rozhořívají, proto urychleně opouštím dům...
Již několikrát jsem takto šla v naději, že dostihnu Školního Roka a odstřelím ho, jako psa. Neznámý zdroj mi prozradil jeho adresu - Stodolní ulice. Proč ne, když tam bývá po vyučování největší koncentrace studentů na metr čtvereční.
Ano, již stojím před vytouženými dveřmi. Pomalu beru za kliku, vstupuji do temné místnostim, osvětlené jedinou svíčkou. Neslyším nikoho, ale nahlédnu do papírů, které místnost téměˇř úplně zaplňují. Jsou to převážně písemky, ale občas i třídní knihy a sešity.
Všímám si malých dveří, procházím jimi do dalšího pokoje. Je v něm pouze staromódní lampa a Školní Rok, pohodlně zabořený do křesla.
"Konečně se setkáváme," říkám ponuře a namířím na něj pistoli.
"Čekal jsem tě dřív, ale řekni mi - co proti mně vlastně máš?" ptá se nenuceně, zatímco si zapaluje doutník. Nesnáším kuřáky.
"Já nejsem důležitá, tohle je pomsta jménem studentstva . Za neohlášené písemky, tělocvik, vstávání v nelidských hodinách - za vše, co představuješ."
"Tak si střel, jestli se ti uleví. Dokážeš se však poté vyrovnat se svým svědomím?" zkouší na mě psychologické kecy.
"Svědomí? Já nějaké mám?" předstírám úžas, avšak hned zvážním. "O mé svědomí se neboj, mysli a svůj život. Ani nebudeš prosit o smilování? Dost jsi mě zklamal. Zastřelit tě, by bylo příliš snadné. Sbohem," otáčím se, vycházím z místnosti a zavírám za sebou dveře. V první beru svíčku a přikládám ji k listinám. Pěkně se rozhořívají, proto urychleně opouštím dům...
Dobře ty!
To bylo skvěle napsané... Vážně dobré!