No, tak nějak jsem to časově nestihla, protože jsem předvčerem měla menší depresi i když jsem si ten den tak s Maggie a VK užila. No a včera jsem zase neměla moc času. Chtěla jsem se trochu rozepsat, jak to vlastně na tom fotbalovém zápase probíhá, ale moc mi nepomohlo že ani ten Banik předvčerem nevyhrál. Tak nějak jsem si v podvědomí vytvořila představu, že domácí vyhrajou, ale což se mi neříká lehce, Banik letos asi ani nevyhrál, takže jsem si nemohla jako inspiraci užívat tu správnou atmosféru fotbalového stadionu.
Jo užijte a PIŠTE KOMENTÁŘE!!!!!!!!

8.Jméno
Fotbal už pomalu začal končit a spěchající fanoušci, kteří se po zápase nechtějí pobít se začali sbírat ke vchodu. Zápas se asi vyvíjel dobře pro domácí, protože fanoušci neustále jásali a dělali mexické vlny.
Normálně by mi nedělalo problém prodrat se zástupem odcházejících diváků, ale dneska jsem za sebou táhla ještě nějakýho blbýho člověka. A to mě přivedlo k myšlence, že vlastně ani nevím jak se jmenuje. Zastavila jsem se. Chvíli mu trvalo, než si toho všiml.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se ho.
"Cože?" zeptal se mě polekaně.
"Mluvím snad čínsky? Jak se jmenuješ?" odpověděla jsem odměřeně a naprosto zřetelně, aby mi rozuměl každé slovo.
"Promiň, ty jsi vypadala spíše na ten tip, který za celou dobu nepromluví ani slůvko."
"NERADA se ptám třikrát." To je pozoruhodné, jak vám dokážou někteří lidé lézt na nervy. A to opravdu neuvěřitelným způsobem.
"Jmenuji se Ethan. A ty?" odpověděl mi.
Ethan to je docela fajn jméno. Lepší než kdyby to byl nějaký Ahmed nebo tak něco. Tak a teď bych měla popřemýšlet jak mu vlastně odpovědět.
"To, že jsem se tě zeptala jak se jmenuješ neznamená, že mám náladu na nějaké sáhodlouhé rozhovory." Zasmál se.
"Víš, ani já se nerad ptám víckrát." Mlčela jsem. "Co děláš?" na tak fajn na to mu snad můžu popravdě odpovědět.
"Přemýšlím."
"A o čem?" ten dotěra chtěl snad vědět i číslo mých bot.
"Jak ti odpovědět."
"A co takhle být upřímná. Řekni co máš na srdci." Opáčil mi.
"Co mám na srdci? Tak fajn, já ti řeknu, co mám na srdci. Zavři hubu a neztrať se mi z dohledu, protože jsem ti slíbila, že tě dovedu do nemocnice." Hned se mi ulevilo, že jsem mu to mohla říct do očí. Ale co, řekl si o to sám.
Sklopil hlavu. To mě utvrdilo v tom, že náš rozhovor je již u konce. Zastup odcházejících fanoušků kolem nás pomalu houstl. S "Ethanem" v patách jsem se vydala k východu.
Když jsme vyšli z areálu začal se netrpělivě vrtět. Už zase mi chtěl něco říct.
"Tak mluv co máš na srdci?" zeptala jsem se ho. Usmál se, že jsem mu dala prostor se vyjádřit.
"Proč mě doprovázíš, když je nemocnice hned tady za rohem?" to byla zajímavá otázka. Vlastně jsem to nevěděla ani já, proč to dělám.
"Tak fajn. Já klidně půjdu." Řekla jsem a změnila jsem směr.
"POČKEJ! Mě nevadí, že se mnou jdeš. Jen jsem se ptal." Má nějaké zajímavé geny na přesvědčování…
"Tak jo. Pojďme ať to máme z krku." Opět jsem změnila směr zpět k nemocnici.
Byla doslova za rohem. Vešli jsme do ní a Ethan si to namířil přímo na ambulanci do čekárny.
pekné :)