No, tak jak jsem řekla. Je to dalšíkapitola. Nemám slov. Nevím, jak bych to ohodnotila. Prostě... tady je:

(nezapomeňte na komentáře)
6. Lítost?
K mému údivu a nadšení to zabralo. Hned mi pustil loket a přímo přede mnou se naprosto nechráněný a bezmocný začal svíjet v hrozných bolestech.
Čistě hypoteticky, když jsem musela udeřit větší silou aby pocítil nějakou bolest, musí to taky bolet více než u normálních lidí…
Poprvé v životě jsem litovala upíra. Mou vlastní oběť
I když mi to bylo trochu líto, nechtěla jsem promarnit šanci, která se mi naskytla. Urvala jsem mu i druhou ruku a začala se pomalu poohlížet po něčem, co dobře hoří, abych ,mohla zapálit oheň. Našla jsem nějaký starý nábytek v odpadcích. A to bylo hodně zvláštní, když uvážím, že jsem na fotbalovém stadiónu. Ten člověk, jak jsem si všimla, byl po nárazu do zdi v bezvědomí. Ležel tam bezmocně na zemi. Ráda bych mu nějak pomohla, ale neměla jsem čas, upír už se začal probouzet ze svých bolestí…
Nekompromisně jsem přišla k upírovi a chystala se ho dorazit. Ale něco se změnilo. Jako by mi upír nějak přirostl k srdci.
"No tak dobře. Přiznávám, tohle byl jeden z nejtěžších bojů v mém životě. Můžeš na sebe byt pyšný." Smutně se pousmál. Alespoň bral smrt trochu s humorem. To mi to trochu ulehčí.
"Tak jo. Přirostl jsi mi docela k srdci. Roznesu o tobě zvěsti, že jsi bojoval statečně, že se ti málem povedlo vyhrát atd. atd."
Smutně si povzdechl. "Legendám stejně už dnes nikdo nevěří." Nad tím jsem se musela zamyslet.
"Hm. To je pravda. Tak aspoň umírej s pocitem, že se ti téměř povedlo zvítězit."
"Budiš tedy. Ukonči už mé trápení." Bez váhání jsem k němu přistoupila a zlomila mu vaz. O kousek jsem ustoupila a kopla mu do hlavy, která letěla někam dozadu do temné uličky. Bylo to jako hrát fotbal až na to, že to nebyl míč, ale jeho hlava.
Rychle jsem rozdělala oheň a hodila do něj jeho zbytky.proti své vůli jsem nad tím začala přemýšlet. Toho upíra mi bylo opravdu líto. Zatřásla jsem s hlavou a rychle se zbavila takových myšlenek.
Náhle jsem si uvědomila, že je tu stále ten člověk. Přiběhla jsem k němu nebo spíš k jeho ležícímu tělu a otočila ho. Netušila jsem, co mu tak asi je. O lékařství jsem toho moc nevěděla. Ale naštěstí, těsně před tím, než jsem začala přemýšlet, co teď, se pohnul. Zachroptěl, zamžoural očima a otevřel je.
Ahojky, u mě na blogu zrovna probíhá bleskovka na téma Hlášky z Eclipse, jestli máš zájem, tak se zúčastni :))